Lesy údolia konca

Takže ti teď mám děkovat na život? *Zeptám se klidně a nasadím si masku* Co myslíš, z jaké jsem vesnice? *Povím škádlivě a otočím se na tebe*

Docela naivní nemysíš? *Zeptám se tě přičemž sleduji každý tvůj pohyb, pak ale uznám že se nemám čeho bát a lenivě se opřu o strom za mnou* Podle všeho nemám..správná odpověď *Povím mile a položím si ruce do klína* ..Podle čeho jsi usoudil, že se tě bojím?..spíš by to mělo být opačně, ty by ses měl bát mě *Pokusím se mluvit vážnějším hlasem, ale nakonci upustím malé uchechtnutí*

*Zasměju se a ukážu na tebe*Kdybych nebyla tak lenivá, hned ti ukážu, proč se mě bát *Povím ještě stále klidným hlasem a znovu přesunu pohled na oblohu a na jasně zářící měsíc* Není to nádherné *šeptnu*

Tak to máme podobný problém, když má dojít k boji raději se snažím držet co nejdál *Povím s úšklebkem a stále sleduji měsíc jako bych doufala, že se za tu dobu nějak pozmění* Jsem Kaede *šeptnu to chvíli ticha, nadýchnu se a zeptám se tě na to samé*

Těší mě *Povím bez sebemenšího náznaku rozptýlení. Pak si smutně povzdechnu a očima/okem sjedu na tebe* Ptáš se proč jsem opustila vesnici?..nejspíše kvůli válce, pak jsem žila s "mistrem" dlouho mimo vesnici, díky mému dobrodružnému životu jsem označena za nukkenina..opustila jsem vesnici, protože jsem ještě byla malé dítě které nechtělo zemřít v tak mladém věku a tak byl pro mě útěk nejlepší volbou, ikdyž se teď domnívám, že to byla chyba *Povím se smutkem*

Možná máš pravdu, kdyby se nestalo tehdy, kdo ví jak bych na tom byla teď *Povím tiše a dál už se ve své minulosti nehodlám hrabat* Teď mi naoplátku řekni něco o sobě *Řeknu zákeřně*

Bude muset, tvůj život asi není tak vzrušující, když jsi to vzal tak zkráceně *Zasměju se a vlivem dopadající únavy si zívnu* Gomene, ikdyž nic neděláš dopadne na tebe únava *Řeknu s úsměvem přes půlku obličeje, kterej ty bohužel nevidíš, jelikož je schovaný pod maskou*

Netřeba *Zasměju se a snažím se postavit*Bože..bože *Zakleju při tom, když se snažím narovnat v zádech, podívám se nahoru k tobě, udelám dva klony a ty mi pomůžou s Yuki, tak že jeden vezme ji a druhý potáhne její svitek* Měj se, snad se někdy ještě potkáme *Povím unaveně a rychlím tempem si to zamířím domů a klony mě poslušně následují*

*Pomaly tu prídem a čakru mám stále skrytú a pomal začnem trénovať moje taijutsu napríklad kopmi do stromu,alebo boxovaním do stromu.Takto trénujem asi jednu hodinu a stále skrývam čakru*

Na obloze se objeví malá černá tečka, která se začíná přibližovat a vytvoří se z ní velký stín. To já a Turambar míříme k zemi, přímo do lesů. Dračice vybere střemhlavý pád a nechá mě seskočit dolů. Protáhnu si bolavá záda z dlouhého letu, pak tasím katanu. Setnu nejbližší stromy v okolí a vytvořím tak prostor, kde může dračice přistát. "Tak, krásko, zatím si odpočiň, já najdu něco, čím svázat spadlé stromy, aby bylo hodně dřeva," poplácám ji po hlavě, vrátím katanu do pochvy a rozhlédnu se

*Stále trénujem a skrývam čakru,aby si ma nemal šancu nájsť,ale nakoniec ma nájdeš a ja sa iba zasmejem*

Do nosu mi vletí podivně známá vůně, okamžitě poznám, že se jedná o člověka, ale nemůžu si to k nikomu zařadit. Vydám se tím směrem a po chvíli na něj narazím

Yo*poviem a podám ti ruku s úsmevom*

"Nazdar," povím pomalu a hledím na tvou ruku poněkud nedůvěřivě. "Chceš mě zase napadnout?"

Nie*poviem a zasmejem sa.Hneď na to z tašky ti hodím staré známe sendviče*

Chytím sendvič, sotva se odlepí od jeho ruky a hladově se do něj zakousnu, druhou ruku mu tedy nabídnu k potřesení. "Dfekui," povím mu s plnou pusou, měl to být výraz díku

*Zasmejem sa a spýtam sa rovno*Čo tu robíš takto sám?

"Nejsem sám," otočím se za sebe, kde by někde měla odpočívat dračice. "Hledám tu dříví, musím postavit chrám a tohle je první les, na který jsem narazil."