Lesy údolia konca

*chytí sa za ruku a potichu si začne vyťahovať injekciu a v nej je už zelená tekutina, pripevní na to ihlu a pichne si to teraz do druhej ruky trochu zasičí a pozrie sa na nich, trochu vzdychne ale necháva ich tak*

Takže jak som si myslel*poviem trochu smutne a mierne mi zakolíšu pocity a poviem*Ja chcem na rozlúčku povedať iba,že ťa milujem*hneď na to ťa pustím z objatia a znova sa zatvárim chladne ak keď zťažka*

*Výraz na mém obličeji ani jmé držení těla se nezměnilo, jako bych to přeslechla, nebo jsem to spíše nechtěla slyšet* tohle už nikdy neříkej *Povím chladně*

*prestane sa na nich pozerať a čaká na efekt injekcie*

Ak .mi neveríš tak ti to rád dokážem*poviem chladne,aj keď viem že to asi nevýjde*

Nemusíš nic dokazovat *odpovím s nezájmem* To je vše co jsi mi chtěl? *Otážu se*

*Začna sa okolo mňa zhromažďovať modrá čakra a je z nej cítiť bolesť a úmysel zabíjať*

Ach.. ja som ale.. *povie a prebleskne sa ku Rinovi tak aby sa mu pozrel do očí a aktivuje mangekyou kde ho dá do tsukyomi, vidíš červenú oblohu a si na kríži ale nič sa nedeje. Je to len dovtedy dokým démonia chakra nezmizne*

*Vůbec mě jeho reakce nepřekvapí. Chvíli ještě stojím na stejným místě a pak se pomocí Suikami vypařím*

*modrá čakra začne miznúť,ale ja som trocha zranený a poviem Itamimu*Hovoril som ti to mal ísť klon

Aspoň vidíš aká naozaj je ? Vidíš to ? *povie mu a snaží sa mu povedať aby si to konečne uvedomil a povie* Nukkenin rovná sa zbraň bez duše..

Nie ona sa rovná chodiaca mŕtvola*poviem naštvane a vrazím pesťou do stromu kde je menšia diera*

*skončí tsukyomi a povie* Vidíš.. nukkeninovia nemajú city.. dúfam že už mi budeš veriť.. *povie a skloní sa tak aby bola jeho hlava v úrovni jeho hlavy aby mu videl priamo do očí* presne ako si povedal

Za prvé ani sa jej nedotkneš lebo ju zabijem ja a za druhé už ma nikdy nenúť odísť z mojej oblasti*poviem naštvane,ale potom sa začnem ukľudňovať a znova sa zatvárim chladno,ale teraz som už aj zovnútra chladným*

Hmm.. rob si čo chceš.. teraz choď do vesnice.. a trénuj tú techniku ktorú som ti povedal.. *povie a otočí sa mu chrbtom a pomaly odkráča preč*

Hej a čo ten priateľský boj!*zakričím na teba naštvane*

Teraz to určite nebude priateľský boj.. si chladný a potrebuješ si odpočinúť.. vidím do vnútra tvojho srdca.. *Povie a premení sa na vrany a odíde*

Ja srdce už nemám!*zakričím na celý les naštvane a dosť chladný odchádzam pomaly*

Po dlouhé, dlouhé, opravdu předlouhé cestě se ocitnu tady. Nemám nejmenší ponětí, co tu zase dělám, ale tohle místo mě k sobě prostě láká. Procházím se lesem ve snaze najít cestu z lesa, napříč tomu si však užívám lehký vánek tlumený stromy, to je asi tak to jediné, co si mohu užívat v téhle všudy stejné krajině. Tedy, ještě tak opravdu čerstvý vzduch. Nasávám z plných plic a zpříjemňuji si procházku vdechováním všemožných lesních vůní, od příjemné sladké vůně lesních plodů až po zkažený pach hnijících mrtvol zvířat. Není zvláštností spatřit různorodé mrchožrouty, jak hodují nad zdechlinou různých savců, ptáků nebo plazů.Najednou mě po chvíli do nosu uhodí podivný zápach, ze kterého mi přejede mráz po zádech. Poznal jsem ten pach okamžitě. Byl to pach bolesti a krutosti, takový, který cítím pokaždé, když začnu brát boj až moc vážně. "Mám dojem, že se tohle neděje jen tak," zamyslím se nahlas. Jako naschvál se náhle zničehonic přerazí strom a spadne mi přímo před nohy. "Člověče. . ." ozve se strašidelný hlas, který zní jakoby odjinud. Zkrátka takový hluboký, tichý, přesto však důrazný hlas, který rozhodně nelze přiřadit člověku. "Asura?" zeptám se nejistě, ačkoliv je nepravděpodobné, aby to byl někdo jiný. "To jméno jste mi dali vy. . .ale ano, jsem to já. Postav mi chrám. . .a já se ti odvděčím. . ." promluví krátce. Hned na to hlas utichne a nechutný pach zmizí. "Chrám?" zeptám se sám sebe a prohrábnu si vlasy. "Chrám pro boha krutosti a bolesti? Napadá mě jen jediné místo, kde by bylo vhodné ho postavit..." Tentokrát není vhodné se ztratit, ale není žádná šance, že bych netrefil. Cesta se mi vryla do paměti. Zadívám se na oblohu a povzdechnu si. Vzhůru na děsivé místo, kde i půda je nasáklá smrtí

*Z vodopádu pomalu dokráčím až sem. Jako bych čekala, že se tento les bude v něčem lišit od ostatního. Pomalím krokem vejdu do něj a kochám se nočními tvory. Od světlušek až po hlučné sovy. Lesní cesta, ale pořád nezmizela v hluboké tmě, díky jasnému měsíci, který i přes husté koruny stromů dodává zemi dostatečné světlo. Dojdu pěkný kus cesty od začátku vstupu do lesa až přijdu k měnšímu laloučku, kde je stromů jen tolik že by se je dalo spočítat na prsty jedné ruky. Sednu si k jednomu ze stromů a po kmenu se svalím dolů, až narazím zádí na zem. Sedím dole sledujíc poletující světlušky nad malou kaluží vody, která zřejmě nestihla uschnout od včerejšího lijáku. Zavřu oči a ponořím se do ticha přírody, které sem tam přeruší houkání sovy, nebo vytí smečky vlků na měsíc*

Neustále lietala krajinou zaujatá do svojich myšlienok..nemohla prestať myslieť na to čo sa včera stalo, ani nespala..snažila sa spomenúť si na čokoľvek ale hlava jej to nedovolila..nič nové, len rozmazané spomienky, ktoré nikam neviedli.. už aj zabudla hľadať príčinu, prečo v Konohe nik nie je..keď prelietala nad údolím konca dokonca mala pocit, že cíti prítomnoť Kae..keď však preletela ponad ju pochopila, že to nebol len pocit, rozhodla sa teba pristáť na zemi ako sa pomali zhmotňovala kráčala k nej..

*Znovu jsem začala přemýšlet o včerejšku, co se to vlastně stalo? Jak je možné, že jsem se jí celej život snažila najít a teď se zničeho nic ukáže. Vše se ale vytratí jakmile ucítím tvou přítomnost* Takže jsi přece jen dodržela slib *Řeknu si pro sebe a koukám do místa, odkud by jsi měla brzo přijít*

úplne sa zhnotním keď som už blízko teba.. ..ehm..ahoj?.. poviem neisto.. chvíľu nad tebou stojím, no potom si zložím svitok na trávu a posadím sa vedľa teba a zahľadím sa do zeme..nevyrušujem?

*Sleduji tě jak se každým krokem blížíš ke mě, pousměju se a klídným hlasem ti odpovím* Popravdě..čekala jsem, kdy se znova potkáme *podívám se na tebe*