Údolie smrti

Jsme si kvit kamaráde *Usměju se na tobě mile a pak se rozesměju nad tím jak zareaguje dračice na tvůj rozkaz* Teď jestli má poslouchat ona, nebo ty *Zasměju se a vrátím se zpět pod strom* Pojď a netrucuj

"Myslím, že pán je tady spíše ona," povzdechnu si a podívám se na ni. "Jít kam, za tebou?"

Kamkoliv, ale raději bych se převlékla, ať nenastydneš *Mile se usměju a kontroluji smer tvé cesty*

Vydám se tedy k tobě, když jsi mě zavolala. "To je v pohodě, nějak to vydržím," nestarám se o sebe, po pravdě se ani nemám do čeho převléct

S tím nesouhlasím *Vztyčím prst, sundám si ze sebe plášť a podám ti ho* Není sice moc teplý, ale postačí, než ti uschne tohle *Ukážu na tebe a sezhora dolů tě projedu prstem a na tváří mám výraz, který by se dal přeložit nějak takto-zkus si ho nevzít a uvidíš*

"Když už to musí být, mám lepší nápad," podotknu a upřu pohled na dračici. "Pokud chápeš, jak to myslím."

Zoofilie? *Zeptám se opatrně když vidím jak se na ní díváš*

"He?" nakloní hlavu na stranu, ve skutečnosti se chtěl jen osušit jejím horkým dechem. "To je co?"

Trvalá nebo dlouhodobá náklonnost či reaktivita s erotickým rozměrem převážně, nebo výlučně vůči zvířatům. *Povím odborně a sama se udivuji, že jsem vůbec něco takovýho byla schopná říct*
//Jo mám to z Wiki..a co?

Koukám na ni jako blb, protože jsem nerozuměl ani slovu z toho, co řekla. "M-můžeš to říct ještě jednou?" zeptám se v naději, že po zopakování tomu porozumím

Prostě máš sexuální náklonost více ke zvížatům, než k lidem *Dodám, trošku zjednodušeně, aby to už konečně mohl pochopit*

"A co by mělo být to na s?" zeptá se jí takovým nevinným tónem, že se tomu sám diví. Na nic si nehraje, opravdu nemá tušení, o co se jedná

*Mávnu nad tím rukou a raději si vyskáču do koruny stromu i s pláštěm, který si položím na jednu z větví, na kterou si pak lehnu* Zapomeň, že jsem něco říkala *Dodám až po velké pauze ticha*

"Dobře," snaží se to dostat z hlavy. "Neříkala jsi, že chceš někam jít?"

Možná tak domů, ale nijak extra nespěchám *Podám klidným hlasem a vůbec jsi nevzpomínám, že bych něco takového říkala*

Podrbu se na hlavě. "Mám pocit, že jsi fakt říkala, že někam chceš jít," snažím se zamyslet se nad předcházejícím rozhovorem, ale pustím to z hlavy, když se mi přemýšlením začne kouřit z hlavy. "No, to je jedno, nikam nespěcháš, tak to nechám být."

*Zasněně se podívám do oblohy* Kam bych taky spěchala, když nemám rodinu a doma mě čeká jen samota *Povím tiše, spíš to bylo určeno jen jako myšlenka, ale nějakým nedopatřením mi to uniklo z úst*

Podívám se do země. "Mohlo mě napadnout, že žiješ sama," trochu se zamračím, ale nejde to vidět, když mám skloněnou hlavu

*Usměju se a rázem změním tón hlasu zpět na milý a klidný* Aspoň mám vše sama pro sebe a nikdo mi nekecá do uklízení *Snažím se povědět radostným tónem, ikdyž je evidentní, že jej jen předstírám*

Podívám se na ni se stále stejným výrazem. "Jo...to je asi super..." ani nemám potřebu něco předstírat

Vždycky může být hůř a já jsme ráda za to málo co mám *Zamumlám si a naposledy se podívám nahoru na nebe* Myslím, že už bych měla přece jen odkráčet...domů *Podám tlumeným hlasem* Platí naše domluva? *Ujistím se, ještě před zmizením*

"Jasně, pořád jsme kamarádi," zazubím se a mým tělem se rozlije takový hřejivý pocit. "Je skvělé to jen tak říct a být si vědom toho, že je to pravda," podívám se na ni a zamávám. "Tak se měj."

Tak si na to zvykni *Usměju se na něj a nasadím si masku společně s pláštěm.* Možná ti někdy prozradím mou skrýš, aby jsi mohl dojít na mls *Zamávám, udělám pár kroků zpět a rozpadnu se na vodu*

Jakmile zmíní slovo mls, dostane zčistajasna hlad a zakručí mu v břiše. Chce ji poprosit, ať ho vezme rovnou, ale to už zmizí. "Asi si budu muset něco ulovit," podívám se na dračici a ta jen kývne, také dostala hlad. "Ale první mě tedy osušíš," dojdu k ní a vyčkávám, až na mě dýchne. K mému překvapení mě zahalí malým proudem ohně. Instinktivně ztuhnu, dokud to nepřejde a pak chci začít skuhrat bolestí, když si uvědomím, že to vůbec nepálí. Podívám se na své oblečení a zjistím, že je trošku ožehnuté. Mé kůži a kupodivu ani vlasům se však nic nestalo. "Co to...?" zeptám se sám pro sebe, šťouchnu prstem do kůže na své ruce a překvapeně ucuknu, když zjistím, že není tak měkká, jak jsem zvyklý. Než nad tím začnu zbytečně přemýšlet, náhle se zatmí a objeví se mi už známý zápach. Prudce se otočím a zaregistruji, že hledím na černý stín osoby, která na mě hledí zářivýma tmavě fialovýma očima. "Tekkai," poví hrubým hlasem, až se mi zježí chlupy na celém těle. "C-co?" vykoktám ze sebe, pak se ale vzpamatuji a opravím se. "Tedy, co to znamená?" Stín, mající šest rukou a podivné výčnělky na tváři, se na mě těma očima zamračí. "Tekkai je jedna z technik stylu Rokushiki. Jedná se o zacelení své kůže do tvrdosti železa," promluví ke mně a objasní mi mou náhlou tvrdost kůže. "Také je to součást toho, co se musíš naučit, aby jsi se mohl nazývat nadčlověkem. A to je nezbytnost toho, aby jsi mohl používat mou podobu." Překvapeně na něj hledím. "T-to mi pomáháš se sílením?" zeptám se stínu, který mě hned okřikne. "Hlupáku! Jako by se bůh zabýval pozemskými záležitostmi. Ne. Jen ti objasňuji, v čem máš vlohy a co můžeš trénovat. Mohu ti jen pomoci, jak si to osvojit a používat. Nenaučím tě to mávnutím nějakého kouzelného proutku, tak to nefunguje. Za všechno se platí a tvou cenou bude tvrdý trénink. Tvé tělo je ničivá zbraň a když se ho naučíš správně používat, zesílíš ještě víc. Musíš si sáhnout na samé dno svých sil, aby jsi si osvojil pouhou jednu techniku z celkových šesti. Což znamená...že ti zakazuji během tréninku používat tvé katany." Poslouchám proslov boha, jen uznale přikyvuji a už se psychicky začínám připravovat na mučení v podobě tréninku. U poslední části se však zarazím. "Počkat, bez katan? Ale to je bláznivé, co když mě někdo napadne nebo budu mu-" ani nedomluvím a hromový hlas mě opět přeruší. "Ticho! Pamatuj, kde je tvé místo. Pomáhám ti jen proto, že jsi získal mou pozornost, to ještě neznamená, že začneš být drzý. Domluvil jsem. Začneš trénováním a posilováním celého těla, pamatuj, že ať si jakkoliv silný, nesmíš se s tím spokojit. Stále máš mnoho prostoru k zlepšování, tak ho využij. Jakmile dostatečně zocelíš své tělo, aby jsi mohl zocelovat svou kůži, povím ti více," po téhle řeči stín konečně zmizí a temnota zmizí spolu se zápachem. Zůstanu tam jen stát s otevřenými ústy. "On ze mě chce udělat stroj, ne?" povzdechnu si a zadívám se na oblohu. Pak se pohledem obrátím na dračici a zjistím, že pořád odpočívá. "To si ničeho nevšimla?" podivím se a nechápavě na ni zírám. "Vážně se to stalo nebo je to jen halucinace?" zeptám se sám sebe a ihned si vlepím facku. "Vzpamatuj se. I kdyby to byl halucinace, zesílit nebude na škodu." Tím se rozhoduje, že podstoupím dlouhý trénink na ovládnutí stylu Rokushiki, ať už tím myslel cokoliv

Po chvíli uvážení se rozhodnu začít ihned. Pohlédnu na dračici, pomalu k ní dokráčím a "jemně" ji donutím se zvednout. "Tak, krásko, nemám čas jít něco lovit, takže bych byl hodně vděčný, kdyby jsi zaletěla do lesa a něco pro mě i pro sebe ulovila. Je mi vcelku jedno, co to bude, nejsem vybíravý," neprozradím jí nic ze svého plánu ani z mého setkání s Asurou. Jakmile dračice odletí a zmizí v dáli, oddělám od pasu svou katanu a dlouho se na ni dívám. "Wado Ichimonji," zašeptám do větru její jméno a pak pohlédnu na oblohu. "Je na čase se na chvíli rozloučit," vytáhnu z kapsy svitek a vložím do ní katanu. Svitek sroluji a vložím mezi zbylé svitky s katanami. Povzdechnu si a trochu posmutním. "Najednou cítím takové prázdno," postěžuji si, ale pak se otřepu a zahledím se dopředu. "Tohle dělám kvůli tomu, abych byl silnější. Stojí to za to," přesvědčuji sám sebe a zbavuji se všech pochybností, které by mě brzdily. Sebevědomě se zahledím do dáli a pak trochu odejdu od chrámu, který spíše slouží jako ubytovna, abych čirou náhodou nic neudělal. Pod rouškou noci začnu se svým mučivým tréninkem. Nebude to jen tak obyčejný trénink, na jaký jsem zvyklý, abych udržel své tělo ve formě. Tohle bude drastické opatření, kdy budu doslova potit krev a přes slzy bolesti neuvidím ani na krok, ale pořád budu pokračovat. Samozřejmě to nemyslím doslova, nehodlám odepsat své tělo. Pro začátek se rozhodnu se nejprve protáhnout, hezky odshora dolů. Nejprve krk, poté ruce, pas, pánev a nakonec nohy. To samo o sobě zabere dost času, ale nechci začít neprotažen, mohl bych si i ublížit. Nechci se hned soustředit na určitou část těla, tak se rozhodnu pro několik sérií se střídáním cviků. Začnu u rukou. Sklouznu na zem, udělám pozici pro klik, ruce však mám těsně u těla, jak by se to mělo správně dělat pro zatížení bicepsů. Spustím se k zemi, přičemž se snažím, aby byl úhel, který se svírá v loktu, maximálně devadesát stupňů, nechci si ničit ruce. Tak to udělám ve stálém tempu třicet kliků, aniž bych se na chvíli pozastavil. Poté přesunu ruce dále od těla a udělám dalších třicet kliků v této pozici, abych posílil prsa. Nakonec vstanu, vyhledám podlouhlý vysoký kámen, o který si zapřu ruce tak, že má záda směřují k zemi. V této pozici se přitahuji k zemi, přičemž mám ruce umístěné na vyvýšeném kameni, takže mohu jít hodně dolů. Tento trik se zaměřuje na posilování tricepsů. Opět jich udělám třicet, přičemž ani tady neporušuji pravidlo devadesáti stupňů. Nakonec se odrazím od kamene a stoupnu si, dám si chvíli na oddech, zhruba dvě minuty, během kterých stojím a zhluboka dýchám. Nedalo mi to moc práce, ale nechci se strhávat, jdu na to zlehka, musím i tělu dopřát trochu odpočinku. Po časovém limitu si tedy lehnu na záda s tím, že se zaměřím na břicho. Nejprve přichází na řadu klasické sedy lehy, začnu se třiceti, když už jsem tak udělal ruce, to se pak dobře pamatuje. Samozřejmě mám ruce za hlavou a nohy v pokrčení, abych to nedělal nadarmo nebo příliš jednoduše. Dělám je jedním plynulým pohybem, nepotřebuje žádný trhavý pohyb, abych se zvedl. Po dokončení se vrhnu na sklapovačky. Natáhnu celé tělo do jedné přímky, ruce za hlavou. Pak vytáhnu horní část těla nahoru spolu s napnutýma nohama, rukama se dotknu kotníků a pak se hned vracím do základní pozice, jedu dál bez zastavení. Opět zůstanu u třicítky a zopakuji tak tento cvik třicetkrát. Jako další se opřu lokty o zem, zvednu tělo do jedné přímky, země se dotýkám už jen chodidly. Hlava se dívá dolů a snažím se ani nehýbat. Odpočítám si tak přesně minutu, pak se opřu o koleno a vyskočím na nohy. Znovu si dám dvě minuty na oddech a pak se rozhodnu vrhnout na nohy. Vrhnu se na klasické dřepy, mírně rozkročím nohy, narovnám záda a ruce dám před sebe, poté klesnu dolů, jak to jen jde, abych nezvedal paty a nehrbil záda. Jelikož tenhle cvik je trošku jednodušší jak ostatní, udělám ho pro změnu padesátkrát. Mnoho lidí by se divilo, že do tolika vůbec umím počítat, ale je to tak. Pustím se do dalšího triku na řadě. Narovnám se, zvednu pravou nohu do vzduchu a udělám výpad vpřed, opře se o pokrčenou pravou nohu, ani se nezastavuji a vracím se do původní polohy. Noha zůstává ve vzduchu a ani se nedotkne země. Po výpadu vpřed následuje výpad do boku, opět se opřu pokrčenou pravou nohou, zatímco levá zůstává napnutá. Opět si nenechám žádnou přestávku a vrátím se do původní polohy. Nakonec zvrátím pravou nohu dozadu, přičemž se octnu ve stejné pozici, v jaké jsem byl po výpadu vpřed, s tím rozdílem, že se přehodily nohy. Následuje opět základní poloha. Jelikož je tento cvik poněkud náročný, udělám celou sérii tří cviků asi desetkrát. Pak se posadím na zem, protože už jsem trochu zadýchaný a dám si dvou minutovou pauzu. Rozhodl jsem se pro pouhé dva cviky s nohami, protože jsem uznal, že to stačí. Jakmile uběhnou dvě minuty, pustím se do celého toho dlouhého koloběhu znovu. Po asi hodině cvičení, které začíná být i namáhavé, se vrátí dračice se svým úlovkem, tak si dám chvíli pauzu a zpracuji kořist. Je to opravdu velký úlovek, takže zbude dost i pro draka. Uříznu si kus masa, pomocí Raitonu ho nějak zpracuji a pak sním. Po noční svačince si dám chvíli, asi půl hodiny, pauzu, kterou strávím lenošením a pozorováním hvězd. Jakmile půlhodina uběhne, vyskočím na nohy a pustím se znovu do posilování. To trvá asi další dvě hodiny, dokud se dračice nezvedne a nepřinutí mě přestat. "Ah, promiň, pravda, měl bych se taky prospat," povím celý zadýchaný a zpocený. Dojdu k potoku, svléknu se a smyji ze sebe pot vodou. Poté se ihned obléknu a přijdu si hajnout k dračici. Ta mě opět přikryje křídlem a chrání mě před větrem. "Páni, celkem mě bolí tělo..." postěžuji si. "No, dlouhý spánek to spraví," zavřu oči a snažím se usnout. Netrvá to moc dlouho a už chrním