Údolie smrti

Spoiler:

Den druhý:
Brzy ráno jsem se probudil, bohužel ne svým vlastním přičiněním. Dračice dostala hlad, odletěla do lesa a nechala mě napospas oslňujícím paprskům slunce. Ty se mi doslova vpíjely přes víčka do očí, takže netrvalo příliš dlouho, abych se probudil. "No jo, však už vstávám," adresuji to slunci, jako by ono samo mohlo za to, že jsem se probudil. "Takové brzké vstávání mi nesvědčí," vyštrachám se na nohy a protáhnu se. Zase jsem podrážděný a to vše jen kvůli únavě. Pomalým krokem dorazím k slabému potůčku a opravdu ledovou vodou si opláchnu obličej. Studená sprška mě dokonale probrala, takže přešla i počáteční únava, jakou mívám po krátkém spánku. Domyji si obličej, utřu si ho do trika. "Dneska zopakuji to, co včera? Prvně si ale trochu zaběhám, potřebuji se zahřát," zatřepu hlavou, abych aspoň trochu nějak osušil vlasy. Prohrábnu si je, protože mi přiléhají k hlavě, jelikož jsou pořád mokré. "No, kašlu na to," rozejdu se, poté přejdu v lehký poklus a nakonec peláším o sto šest, sám ani nevím kam. Po mých zkušenostech s během mi to nedělá žádný problém. Po čtvrt hodině se zastavím, otočím se a mířím zpátky. Naštěstí mi tahle oblast ruší mou absolutní neschopnost se orientovat, takže se nemůžu ztratit. Po půlhodině jsem zpět, dračice už na mě čeká, drápem mi odřízla trochu ze své kořisti a ohněm mi zpracovala snídani. Popřeji jí dobré ráno a ihned se pustím do jídla. V rychlosti to zhltnu a pak hned vyskočím na nohy. Pustím se do cvičení, stejného, jako bylo včera. Kliky s rukama od těla, s rukama od těla, z pozice na zádech, sedy lehy, sklapovačky, zkrátka to všechno zopakuji. Po hodině se začnu potit a po čtyřech hodinách se složím únavou. Takový intenzivní trénink má něco do sebe, ale rozhodně je to vyčerpávající. To už se začíná blížit poledne a tak poprosím dračici, aby šla něco ulovit, že mám zase hlad. Je mi trochu líto, jak ji začínám kvůli tréninku zanedbávat a využívat ji jen k lovu, ale pak jí to rozhodně vynahradím. Čekání si zkrátím pozorováním mraků, protože se chci připravit na další a další prolité kapky potu. Po chvíli se Turambar vrátí s párkem zajíců. Zdá se, že se najedla dost rán, tak si přinesla jen takovou svačinku. Jeden zajíc pro mě a jeden pro ni. Jakmile zapálí oheň a maso se zpracuje, pustím se do jídla a vychutnávám si to. Jakmile dopapám zajíce, došourám se k potoku, kde se napiji, abych doplnil tekutiny. Pak se opět složím na zem a po jídle si dám půl hodinu odpočinku. Lituji toho zabitého času, ale nejsem stroj, takže nemůžu jet pořád a pořád dokola. Jakmile uběhne daný čas, vstanu a rozhodnu se znovu, tentokrát déle, zaběhat. Prodloužím to na hodinu, pobíhám okolím a pozoruji krajinu. Při cestě nazpět se mi trochu začnou zapalovat lýtka, ale překonám to a doběhnu zpět do údolí. Dám si chvíli pauzu na výdech a dám si další dvou hodinku cvičení. Je to hodně náročné, jelikož mě po posilování bolí celé tělo, ale silou vůle to překonám. Je kolem třetí odpoledne, když si lehnu na zem s tím, že zbytek dne budu relaxovat. Budu vstřebávat únavu, aby se na mně zítra nepodepsala. Rozhodnu se popovídat si s dračicí, i když zatím mohu pozorovat jen její mimiku, protože se mi dostatečně neotevřela. Vyprávím jí svůj životní příběh, popisuji jí své dětství. Jak jsem vyrůstal na farmě, jak jsem si hrával v lese, když na mě rodiče neměli čas. Měl jsem pocit, že jí snad popisuji den za dnem, ačkoliv by bylo nemožné si to pamatovat. Než jsem se nadál, byla noc. Nedostal jsem se ani k tomu, jak jsem získal svou první katanu. Inu, to už bude muset počkat na zítřek a mé odpolední cvičení. Spolu s dračicí jsme se uchýlili ke spánku. Netrvalo dlouho a už jsme oba spali

Den třetí:
Asura se ani dnes neozval. Čekal jsem nějakou zprávu, když jsem vstal, ale nic. Říkal, že mi to bude trvat tak týden, ale zatím jen posiluji. Doufám, že ví, co dělá. On by to fakt měl vědět, jakožto bůh. Opět jsem se pustil do běhu, zatímco dračice vyrazila na lov. Pamatoval jsem si dění ze včera a rozhodl jsem se ho zopakovat. Jsem trochu znavený, ale nedávám to tak znát. S myšlenek mě vytrhne nečekaný útok pumy, která se na mě vyřítila ze křoví lesa, podél kterého jsem běžel. Po asi minutovém boji šelma stáhne ocas, zakňučí a řítí se zpátky do lesa. Já si zatím v klidu běžím dál. Opět se ponořím do myšlenek, tentokrát u původu téhle země. Je to nehostinné místo a blízký les je opravdu temný, půda je tu cítit temnotou a ovzduší není zrovna dobré. Co to zapříčinilo? S touhle myšlenkou jsem doběhl zpět k chrámu. Obrovský lovec mi znovu nechal něco k snědku, tak se posadím a pustím se do jídla. Po snídani si na rozdíl od včerejška dám chvíli pauzu, aby se mi to jídlo strávilo. Postavím se, zadívám se do země a oddechuji. Začínám se psychicky připravovat, abych fyzickou únavu nahradil silou vůle, když to bude třeba. Opět nastává spousta cvičení, tentokrát to však nedotáhnu na celé čtyři hodiny a odpadnu chvíli po půl jedenácté. Nastává odpočítávání času podle polohy slunce a v pravé poledne pošlu dračici na lov. Při čekání se zadívám na oblohu a přemýšlím o tom, jak dlouho to ještě vydržím. Jakmile se dračic vrátí nazpět, netrpělivě čekám, až se zpracuje maso a pak v leže spořádám svůj oběd, i když se mi tak vcelku blbě jí. Po jídle si dám hodinu pauzu a pak se hned pustím do cvičení, protože jsem ještě dost rozehřátý od dopoledne. Ačkoliv si mezi cviky dělám pauzy, trvá to znovu dvě hodiny, než si lehnu na zem a znovu začnu odpočívat. Zatímco se mé tělo regeneruje, připlazím se k dračici s tím, že budu pokračovat tam, kde jsem skončil. Začnu jí vykládat o své první kataně, o malých krůčcích, které jsem dělal v umění šermu a nakonec se dostanu i k vraždě mé rodiny. Při posledním tématu do mě dračice ťukne hlavou, v očích se jí odráží porozumění a také smutek. Usměji se a podrbu ji na hlavě. Nechci, aby byla smutná, tak se i při přípravě ke spánku usmívám. Schoulím se k ní, využívám jejího přírodního tepla a v tomto pohodlí usínám

(Zítra to editnu, tlačí mě čas, bohužel)